Cyklický vývojový proces týkající se forem vyjadřování ↗negace. V 1. fázi se negace vyjadřuje operátorem umístěným před sloveso (např. stfr. Jeo ne dis – ʻjá – neg – říkám’), ve 2. fázi se takto umístěný operátor pociťuje jako slabý/nedostatečný, doplňuje se tudíž dalším negujícím elementem umístěným za slovesem (souč. fr. Je ne dis pas – ʻjá – neg – říkám – neg’), ve 3. fázi se původní předslovesný operátor stává nepovinným, resp. mizí (souč. hovor. fr. Je dis pas – ʻjá – říkám – neg’). Takto vzniklá konstrukce pak může celý proces opakovat, jak ukazuje ✍Jespersen (1917:4–15), ✍Jespersen (1924:335–336) na vývoji negovaných konstrukcí v angl.: 1. ic ne secge, 2. I ne seye not, 3. I say not, 4. I do not say, 5. I don´t say. V kombinaci s některými frekventovanými slovesy, např. I don´t know, může v 5. fázi ve výslovnosti docházet k opětnému oslabování negujícího prvku, srov. běžné [ai d(n)nou], resp. dokonce [dunno]. Na daný jev, jehož příčinu vidí ve fonetickém oslabení a proklitizaci původního negativního adverbia (fáze 2.), upozornil ✍Jespersen (1917); termín J.c. pochází od ✍Dahla (1979). ✍Horn (2001) vidí kromě fonetických příčin jako motivaci vzniku J.c. také faktory slovosledné a typologické, totiž fakt, že zejména v ↗SVO jazycích funguje princip „(větná) negace nejdříve“, tj. u predikátu (týká se přesunu od 3. do 4. fáze).

Cyklický vývoj konstrukcí s negací se chápe jako gramatický proces, i když u postverbálního prvku zpravidla původně jde o zesilující prostředek lexikální (tzv. minimalizátor, srov. ✍Horn, 2001:452–454), např. fr. pas pochází z lat. passum (ʻkrokʼ) a původně vystupovalo v souvýskytu se slovesy pohybu.

Případy popisované jako 2. fáze, tj. konstrukce se zdvojeným vyjádřením negace, nelze ztotožňovat s konstrukcemi typu nikdo nepřišel, typickými pro slovanské jaz. Zde se kromě negovaného slovesa objevuje negovaný totální kvantifikátor/identifikátor. Tyto případy, v nichž může být negace dále hromaděna (Nikdo nikdy nic neřekl), se označují jako ↗negativní shoda (vyjadřují totální popření), pro niž je určující negovaný kvantifikátor/identifikátor (v současné č. neexistují věty *Nikdo ví n. *Vidím nic). Věty s negovaným predikátem obsahující kladný kvantifikátor/identifikátor, ať už totální, n. indefinitní, např. Všichni tomu nerozuměli; Karel zase něco nepřinese, jsou víceznačné (indefinita vždy dovolují kontrastivní, tj. polární čtení) a možnosti jejich interpretace závisí na rozsahu rematické části při užití dané věty. K historii negativní kongruence srov. ✍Dočekal (2010).

Současná kolokviální č. však má konstrukce, v nichž minimalizátor (↗negative polarity item) může vyjadřovat totální popření. Vystupuje jak vedle negovaného predikátu – neví o tom ani ň; nedal jim ani hovno, tj. podílí se fakticky na negativní kongruenci, tak vedle predikátu bez negace – houby tomu rozumí; víš o tom prd; dá jim hovno, kde popření vyjadřuje sama tato jednotka bez otevřeného příznaku negace.

J.c. byla věnována pozornost z hlediska historického vývoje, zejm. v románských jazycích, ale i v jazycích dalších typů (van der Auwera (viz Lit.); ✍Haspelmath, 1997); ✍Willis & Lucas ad. (eds.) (2013), tam i analýza slovanských jazyků. Ukazuje se, že „cykly“ při rozmísťování operátorů negace se mohou větvit a že jedním ze zdrojů vývoje podobných konstrukcí je zejména ne/přítomnost emfáze (zdvojená negace ve 2. fázi je emfatická). Diskutována byla také Jespersenem postulovaná fonetická motivace pro vznik cyklických konstrukcí (✍Kiparski & Condoravdi, 2007); vznik cyklů se dává do souvislosti s vývojem systému negace v jednotlivém jazyce jako celku.